Sedáme na metro a míříme nasát vánoční atmosféru...protože zatím teda nic moc, nepotkali jsme ani jednoho přiblblého Santu! Chjo, jsem se těšila, jak si mu sednu na klín a uděláme si selfíčko :-D Přicházíme k Rockeffelerovu centru a já hledám ten každoroční vyhlášený vánoční strom....totok je jako ono? No v jednoduchosti je sice síla, ale za mě je to slabé, čekala jsem nějakou větší americkou bombu!
Koupíme lístky a jedem se podívat nahoru na střechu. Je tam trojpatrová výhlídla, ze které jsme nadšení, vyšlo nám božské počasí...
No nic, je po poledni, frčíme do Guggenheimova muzea, do kterého jsme se nejvíc těšili. Budova je úžasná, oběma se nám to architektonicky nesmírně líbí (já tomu prd rozumím, takže se tvářím laicky zainteresovaně a Neal odborně hodnotí konstrukci:). Ovšem ta expozice je naprosto příšerná. Nejprve sledujeme díravé plexisklo, pak nějaké rádoby fotografické koláže (to i já dělám lepší!!)...postupujem dokola výš a výš...černé plátno na černém pozadí, hmm zajímavé....až nakonec skončíme u nějakého uměleckého díla, které připomíná špinavé spoďáry!! No nic, tak z původně vyhrazeného odpoledne odcházíme po hodině i se svačinou.
Projdem se v Central parku a sednem vedle do baru. Nejprve si pomyslím, že jsme našli pěkný pajzl, kde jistě budou mít jen pivo a hambáče...OVŠEM, celá stránka bezlepkových dobrot a vynikající růžové víno, sedíme na baru, sledujem americký fotbal, miluju to tu!:)
Pak už jen balíme kufry a vymýšlíme, jak se dostat na letiště. Ta první jízda se nám zdála drahá, zkoušíme tedy objednat odvoz přes Uber...přijíždí srandovní mužíček, který vypadá jako Rajesh Koothrappali říznutý Frodem Pytlíkem. Sedáme, pásáme se a já doufám, že došáhne na pedály. Neal sleduje cestu na telefonu a několikrát musí mužíčka navigovat, abychom trefili. Perlička nastane v okamžiku, kdy za náma přijíždí blikající policejní auto, které chce pouze projet...mužíček neví, co má dělat, zmateně zahýbá, pak se vrací a brzdí..."Jen uhni vpravo" křičí poněkolikáté Neal....OMG! Myslím, že už se chudák viděl na cizinecké policii. Když vystoupíme, musíme se hlasitě smát, to nás ovšem přejde brzy, když vidíme účet 115$...Neal vyžaduje slevu za navigování :-)
Na letišti je milion lidí. Vystojíme všechny možné fronty na odbavení, kontroly, rentgeny a pasy. V rámci Ameriky naštěstí funguje něco jako Šengen, takže už se nikdo na nic nevyptává. Je 18:30, máme hodinu do odletu, jdem si sednout na kafe...ovšem trpím, přinesou mi vlažnou hruškovou vodu, bléé. Vůbec v Americe obecně nemají moc dobré kafe a na ty jejich Starbucksy nejsem zvědavá! No nic, jdem se nalodit. Je něco před 20h. V letadle nafukuju svůj cestovní růžový polštářek a Neal se mi směje, že na dvouhodinový let to snad ani nemá cenu...ovšem já okamžitě únavou usínám. Po hodině se probouzím v domnění, že jsme v Chicagu. Prd, hovoří k nám kapitán, že naše bezpečnost je v jeho nejvyším zájmu blá blá ...a protože nefunguje nějaká "tlaková mašina" či co, prosí nás, abysme si zase vystoupili. Senk jů for jór kooperejšn end pejšn! Je 21h, čekáme, až pro nás najdou náhradní letadlo. Vytahuju tablet a dodíváváme se na Star Wars Episoda V. Neala to s českým dabingem děsně baví (zná to zpaměti). Ve 22:30 boarding 2.pokus. Celý let opět prospím, jen před přistáním v Chicagu se vzbudím, nějak podezřele to s námi hází...Buď takto vypadají skutečné turbulence, nebo by tlakové mašiny i tady potřebovaly lepší kooperejšn. Ale jó, dobře to dopadlo, ve 2h ráno usínáme u Neala doma v Chicagu, brou :)
Páji, super psaní, moc zábavné. Fenkju forjor kooperejšn :)))
OdpovědětVymazat