Jak jsem nevědomky slavila

V úterý opět vyrážíme do Millennium Parku na piknik. Je to zároveň taková moje jakože rozlučka s kámarádama před odjezdem. Z plánovaného letního kina se však stává horor první kategorie v podobě možného ublížení umačkáním. Přicházíme půl hodiny předem, abychom chytli fleka (minulý týden to stačilo). Tentokrát však přicházíme rovnou do apokalypsy... na trávě není vidět jediný zelený centimetr, lidi sedí všude možně i na chodníku dokola, takže se objekt stává prakticky neprůchozí. A jakmile se blíží hodina začátku, lidí stále přibývá, bohužel taky zábradlí přibývá... objevuju dosud neexistující klaustrofobii... mačkáme se jak blázeni... Po pár minutách je nám jasné, že tady v tom davu prostě nechceme být, a tak se další půl hodinu snažíme dostat pryč... OMG!!!

Jdeme radši sednout k řece na drink a na večeři (přestože batohy máme plné jídla). Normálně bych si myslela, že bary musí být poloprázdné, protože VŠICHNI jsou přece v Millennium Parku! A ono prd. Hledáme nějakého dalšího fleka, kam se na večer uchýlit, ale všude je plno. A tak skončíme v našem oblíbeném Green Door Tavern přímo před barákem. Nálada je dobrá, zapíjíme, že jsme to šílenství přežili... a zapíjíme dlouho.. a tancujeme... a HODNĚ pijeme... a pak v Chicagu bimbá půlnoc a Česká Republika se začíná probouzet a mně začínají chodit zprávy... jéééé zlatóó, já mám dneska svátek!! To musíme oslavít!! A tak drsňácky vytahujem pokrmy z baťohu, objednáváme další drink a slavíméé (dlouho:-)...