Cesta byla suchá, místy mokráá

Historek z letiště není nikdy dost. Zpáteční letenku jsem si koupila Chicago-Vídeň-Praha. Už před odletem vím, že končím ve Vídni a dál pokračuju busem do Brna. Toto se snažím vysvětlit na letišti, aby mi kufry neposlali do Prahy, ale jen do Vídně. I přes usilovné vysvětlování dostávám dva palubní lístky a kufry míří do Prahy. Naštěstí Neal vše kontroluje, a tak to zavčas necháváme opravit, omg! Letím z nástupiště M16, kde je kolem dokola asi tak 20 sedaček. Totok jsem teda v životě neviděla, aby na čekání na letadlo lidi posedávali všude kolem na zemi! Když máme pomalu nastupovat do letadla, tak náhle změní nástupiště... ten chaos, panika a křik... všichni se chtějí dostat na nové nástupiště, a pak následovně do letadla. Stewardka křičí nějaké nekoordinované pokyny, lidi se houfují jako kdyby hořelo a já jen kroutím hlavu i oči. Tak neorganizovaný odlet jsem ještě nezažila. OMG!

V letadle sedím u svého oblíbeného okýnka. Vedle mě sedí nějaký rusky mluvící pár. Já se snažím spát, což se mi tentokrát kupodivu jaksi taksi daří... Paní je děsně milá, schovává mi všechny pokrmy, které jsem prochrněla. S úsměvem děkuji a vše vracím :-) Tentokrát zkouším novou metodu na překonání tryskáčové nohy - celý let nejíst, dát si první jídlo až po přistání podle aktuální denní doby... Páreček vedle mě se ovšem v průběhu 10-ti hodinového letu vybarvuje. Napřed mě budí, když si dělají vedle mě soukromou párty. O pár hodin později mě budí křik a nadávky. To se už otáčí i lidi kolem a přichází taky letuška se zeptat, jestli je všechno oukej. Já se krčím, abych taky jednu nechytla a přemýšlím, co asi znamená v ruštině "pyzda" :-D

Welcome home Pajda.