Paříž po 156-té

Jsem furt někde na cestách... po týdnu v Praze zase víkend v Paříži, no tak já teda nevím, kdy si jako začnu hledat tu novou práci?!? :-D :-D :-D

No takže letos opět podnikám dobrodružnou výpravu do Paříže. Vyrážíme se ségrou reprezentovat firmu Kabourek na jednu ze nejdůležitějších entomologických událostí roku. Celé se to koná v Juvisy (na předměstí Paříže) ... jeden den makáme a druhý den máme volno, a tak vyrážíme na výlet do města. 

Letos jedeme obhlídnout, co zajímavého prodávají na pařížském bleším trhu. Líbí se nám tu pár věcí, ale ceny jsou dost vysoké... nojo francouzské starožitnosti jsou jaksi trošku jiný level že :-) ... jedeme radši dál. Na autobusové zastávce potkáváme tři Američanky, které hledají stejný bus směr Montmartre jako my. Holky přijely až z Colorada a Havaje, a tak kecáme o jejich i naší cestě... a je to prima... v dešti spolu lezeme nahoru ke katedrále Sacré Coeur... jsou děsně milé... já ty Američany mám prostě ráda, mají pohodovou a přátelskou povahu. Kdybysme s nima šly na oběd, určitě bych mohla jet zas na výlet do JůEsEj :-) S deštníkama v ruce se ale loučíme a vyrážíme na oběd samy. Se ségrou si dáváme opravdickou francouzskou delikatesu => boloňské špagety, haha :-) Odpoledne se jdeme podívat do Muzea módy a závěrečné foto s Ejfelovkou prostě musí být... dycky si myslím, že by mě to mohlo hodit do nějaké příjemné romantické nálady, že Paříž je jako hezká a okouzlující a že se mi tu děsně líbí... bohužel ani tento pohled mi ale dojem z Paříže opět nevylepšil.

Jo, no tak jasně, když jsem tu byla poprvé ve 12-ti letech, bylo to boží, úžasné a zajímavé... pak jsem tu byla ještě dvakrát s různýma nápadníkama na romantický víkend, to jsem to taky vše v oparu lásky děsně hltala, až mi ty srdíčka lezly i ušima. Když už jsem tu ale po 156-té začínám si všímat i méně atraktivních věcí tady. Jako že Paříž je prostě mega, s krásným a malebným centrem Prahy se to tady nedá srovnat. Centrum Paříže je obrovitánské, vedou tu několika-proudové silnice, všude milion lidí a aut, děsný hluk a shon, furt nějaké klaksóny kolem... Fronty všude a na všechno... Metro komplikované plus narvané divnými lidmi... Otravní černoši, kteří se snaží prodat všelijaké nesmysly jsou všude a jsou tak nepříjemně dotěrní, že když mě vzal jeden za rukáv, tak jsem na něm málem vyzkoušela svůj výcvik krav-maga :-) A vůbec ta Francie dost tmavne, bělocha aby člověk tady pohledal!

Z toho plyne jediný závěr, chvílu teď zas sedím doma, aktualizuju životopis a jdu si najít nějaké supr-čupr-príma zaměstnání v klidném městě Zlín... nebo Brno :-)

FOTKY

Na volné noze

Celé prázdniny přemýšlím, co budu dál dělat. 

Chci cestovat, chodím na různé kurzy, užívám si prázdniny... a taky přemýšlím o tom, že se mi děsně nechce zpět do toho kanclu, sednout si tam od rána do večera a tvořit pro někoho nějaké hodnoty...

A tak vyrážím na nalévací víkendový kurz Podnikání na volné noze. Cena mě zpočátku dost překvapí, přecejen 7900 Kč za dva dny... no sakryš... ale recenze a doporučení všude čtu jen ty nejlepší, tak to určitě bude stát za to, objednávám, kupuju a těším se.

A fakt, nalejvárna je to masakrální... sobota i neděle 9-18h s krátkými pauzami na wc a oběd, ale žádné velké zdržování... máme celkem 17 témat, která za ty dva dny chceme stihnout... a tak sedíme, posloucháme, zapisujeme... lektor Robert Vlach je úžasný sympaťák, plný energie a zkušeností z praxe. Hltáme každé jeho slovo, každý jeho příklad z praxe. Účastníci příjemní, nálada veselá, občerstvení dobré... Tak to jsou ta pozitiva.

Teď bohužel i něco negativního. Moje očekávání bylo veliké, bohužel... jaksi... su z toho taková vláčná až zklamaná. Víc jak polovinu věcí už jsem někde slyšela... no jo, šak jsem taky studovala ekonomku se zaměřením na podnikovou ekonomiku, že? :-D ...a taky musím uznat, že ten Týmobajl byl dobrá škola do života, díky němu vím, co je to projekt nebo proces nebo CRM nebo pajplajna. No co vám budu povídat, na konci, když jsme měli zhodnotit kurz a dát zpětnou vazbu, tak jsem byla jediná, kdo byl jaksi taksi trošku nespokojen... černá ovce :-)

I přestože se mi dostává dodatečné osobní konzultace po skončení kurzu, jsem stále zmatená. Poslouchám spíš nedoporučení měnit svůj obor a zůstat u controllingu, což je prý dnes velmi perspektivní. Celou noc mi šrotuje hlava, nespím... mám pocit, že kruh se uzavřel. Jsem zase zpět na začátku :-( Tak to je KOHEU (конец)!

No ale jedno je jasné. Protože už za bílého dne potkávám jen děti, kámošky na mateřské a hlavně děééésně móóóc důchodcůůů všudééé, je čas najít si nějaké nové zaměstnání :-)

Frankfurt & Strasbourg

FRANKFURT nad Mohanem
Po dobrodružné cestě do Frankfurtu chytám nějakého sračko-bacila, a tak přes den město objevuju jen v takovém lehkém plouživém tempu s kamarádem Endiaronem po ruce. Terka je taky ochrnutá nějakým kašlíkem, takže to máme tentokrát takové lemrovsky poklidné :-)

Po večerech se procházíme u vody, ochutnáváme dojčlandské dobroty, pijeme jablečné víno, obdivujeme moderní mrakodrapy i krásné historické centrum... A pokud se nám chce spíš odpočívat, sedíme na božské střešní terase, kterou má Terka v baráku. Na jedné straně se kocháme výhledem na centrum města a na druhé straně kontrolujeme přílety a odlety letadel z nedalekého letiště.  K maximální pohodě zobeme návykové avokádové guacamole a plánujeme další společnou expedici ;-)

Frankfurt se nejen vzhledem ale i atmosférou hodně podobá Chicagu. Kdo jste mě nestihli navštívit v Emerice, zajeďte si navýlet semka a vyjde to skoro stejně ;-D

Bohužel jsem tu v Dojčalandu zaznamenala i pár nemilých věcí...
- Jakože například každý tady kouří. Ale jakože fakt úplně každý a čmudí vám to do ksichtu na zahrádce, na zastávce, v metru, na ulici prostě všude, bléé.
- Hodně lidí tu jezdí na kole... aj byznysmani v kvádru.... jo, to je možná schválihodné... ale oni jsou tak neohleduplní, řítí se rychlostí zvuku, chodce míjí na vzdálenost žiletky... div neuskakujem do křoví...
- Platba kartou je tu někdy sci-fi.
- Jízdenka v emhádéčku se tu nikde necvaká. Prostě platí, když si ju koupím... To se pak nevyplácí koupit si najednou více jízdenek do foroty, že :-)

STRASBOURG
No a protože je to tu blízko do Francie, balíme baťůžky, búkujeme hotel na jednu noc a na víkend vyrážíme do Strasbourgu. Napsala bych tu něco jakože je to krásné malebné městečko, kde centrum je uprostřed dvou řek, jezdí tam lodičky, a tak mi to trochu připomíná Benátky... a taky že jído bylo vynikající... a vůbec všechno bylo paráááádnííííí... Ale ono stejně bude nejlepší, když se podíváte na FOTKY :-)

Pokud by Vás zajímalo, jak jsem se dostala zpět do ČR, tak opět se spolujízdou. Ale tentokrát šlo vše rychle, hladce a pohodově... VW Passat mě vzal za 7h z Frankfurtu až do Brna, což považuju za krásnou kompenzaci předešlého náklaďákového dobrodružství :-)

Paní Pavla

Vyrážím za Terkou do Frankfurtu. A protože letenka i lístek na bus takto na poslední chvíli stojí dost korunek a protože dobrodružných historek na blog není nikdy dost :-), jedu do Frankfurtu se spolujízdou. To znamená, že si na webu najdu někoho, kdo tam jede a má za nějaký ten poplatek v autě volné místo.

Středa - 10h ráno - sraz na Zličíně. Volám svému řidičovi, že čekám u nákupáku na parkovišti a ptám se, jakým autem jede? Prý Mercedesem. ... doprčic, co já vím, jak vypadá Mercedes??? Už se nestihnu vyptat na barvu, protože prý hlavně stojím blbě, musím nahoru na silnici, kde on už na blikačkách stojí... Tak tam letím, aby teda jako nemusel čekat. Rozhlížím se, nikde nikdo... až na mě někdo mává z obřího náklaďáku, či kamionu, či tiráku, či jak se to jmenuje ?!?!?! WTF ?!?!

Ze začátku mi to přijde jako super úlet. Nikdy jsem ničím podobným nejela. Řidič Honza (25 let) je v pohodě. Bavíme se o řízení kamionu a o životě za volantem ...taky občas mlčíme... já dost chrápu a všecko je to celkem fajn... Až do momentu, kdy volá nějaký kámoš, který chce poradit, jak že se na spolujízdě balí holky? Můj řidič s tím má evidentně dost zkušeností...

"... blá blá... no to já nevím, proč s tebou nechce nikdo jezdit... Já včera vezl jednu holčinu, dnes taky vezu jednu Paní.... blá blá..."

Jo, ta Paní, to jsem jako já. Tak už je to tady, dnešním dnem je ze mě oficiálně Paní Pavla, cha cháá :-)

Úsměv a dobrá nálada mě ale pomalu opouští. Z avizovaných 5h jízdy je nakonec 9-ti hodinová cesta... není divu, když náklaďáky jedou max 90, že? a taky není divu, když v půlce cesty je potřeba něco naložit, vyložit, složit, sakryš!!! A protože jsem vstávala v 5h ráno na vlak do Prahy, do Frankfurtu přijíždím úplně vyřízená. Ještě ke všemu mě frajer vyhodí na úplně opačné straně, než kde bydlí Terka. Už nemám sílu studovat autobusy, a tak

beru taxi kterým se za cenu 2x větší než jízda náklaďákem nechávám přivézt až před vchod. Příště bych prosila ponorku nebo vzducholoď :-D

FOTKY

Jak se Pája usmívala od ucha k uchu

Úkol zněl jasně = koupit si nový univerzální batoh na hory, běžky, kolo atd.
(A ten starý po 14-ti letech s úctou a pokorou rozprášit ze zlínského útesu :-)

Je všední den dopoledne, všichni jsou v práci, cha cháááá :-) A tak vyrážím do Hudy sportu ve Zlíně. Není tam ani noha, a tak se milý pan prodavač může věnovat jen mně. Zkoumám, vybírám, zkouším snad vše... poslouchám výklad, kde je jaká kapsička a poutko a kam si můžu přivázat helmu nebo cepín :-) No když čas značně pokročí a když si každý batoh zkouším už potřetí, uznám, že je na čase se rozhoupat. Jsem děsně vybírává, na každém se mi něco nelíbí... no nic, vylučovací metodou vyberu favorita... sedí mi na zádech, má všechny kapsičky a poutka a pláštěnku atd. atd.... ale.... no.... víte.... ta barvááá :-( Omluvně se dívám na pana prodavače, že mě to mrzí, ale modrý batoh si prostě nemůžu koupit, bééé :-((( Pan prodavač má naštěstí pochopení a jde pro katalog...

Hudy: "Tak v Čechách prodáváme jen modrý, ale můžete si vybrat další dostupnou barvu a zkusíme ji stáhnout z Německa..."
Vybírám tmavě šedý a s rozzářeným úsměvem (jako když dítě dostane lízátko) děkuji a děkuji a děkuji... :-))

Hudy: "Na jaké jméno máme udělat rezervaci?"
Já: "Kabourková"
Hudy: "Jé nejste vy dcera... blá blá..?"
Já: Křením se a lehce červenám.... "Jó to je můj taťka.. blá blá..."
Pokecáme a loučíme se jak staří známí...

O dva týdny později ve stejném Hudy sportu.
Já: "Brýý déén, pamatujete si mě? Já jsem si přišla pro ten batóh"
Hudy: "Jé slečna Kabourková, už na Vás čekáme... máme pro Vás ten šedý batoh a objednali jsme i černý, můžete si vybrat".

Jééé oba botahy jsou božííí! Zkouším první... krááásnýýýý.... a druhý .... jééé taky krááásnýýý.... hmmm tak první oblíkám a dívám se zleva... zprava... druhýýý zprava a zleva ... hmmmm .... první se zátěží.... druhý venku na denním světle.... první zleva lehce předklonit... druhý... první .... druhý.... půl hodiny tam trdlákuju u zrcadla a zaboha se nemůžu rozhodnout. Pan prodavač už mě pozoruje jen z dálky a soucítí s mým nelehkým životním rozhodnutím :-D :-D :-D

Nakonec vybírám černý a jdu k pokladně. Dostávám 15% slevu... jen tak... asi že jsem Kabourková a že se usmívám od ucha k uchu ... nasááánou... přííjte zááás! :-)